LOĎ JAKO PIANO

Ing. JOSEF HOLEČEK

KANOISTIKA – C1, 1 km

LONDÝN 1948, HELSINKY 1952

Třikrát startoval na velkých závodech v cizině a přivezl z nich tři zlaté medaile. Je dvojnásobným olympijským vítězem a mistrem světa. Tomu se dnes říká efektivnost. Ale na druhé straně se tomu dá říkat i smůla. Kdyby se tenkrát kolem padesátého roku ve světě jezdilo tolik regat jako nyní, neměl by Josef Holeček trofeje kam dávat.

Když se dnes podíváte na ty dvě zlaté medaile z olympiád v Londýně a v Helsinkách, jaká vzpomínka vám proletí hlavou?

„Okamžitě si vzpomenu na Londýn a Jacka Kellyho. To byl syn bývalého mistra světa na skifu a bratr monacké kněžny, na olympiádu přijel s podpůrnou skupinou, jaká dnes doprovází závodníky F–1. Měl tam maséra, doktora, trenéra, lidi na polírování lodě, lidi na nošení lodě a já nevím na co ještě. Zkrátka první realizační tým na světě. A tenhle Kelly v rozjížďce, když si myslel, že už je v cíli a všem to ukázkově nandal, zvedl ruce, aby triumfálně zamával těm svým poskokům, jenže v tom okamžiku fouknul protivítr, s ním se to zamlelo, loď se stočila, setrvačností do cíle nedojela a všichni ho předhonili, takže nepostoupil!“

Smál se a pořád nad tím tragikomickým obrazem kroutil hlavou, jako by mu nechtěl věřit ještě teď, po tolika letech, a já z toho byl mírně nesvůj. Čekal jsem, že mi bude povídat o sobě – on přece vyhrál, tak by měl do všech detailů vyprávět o nervozitě, trémě nováčka, boji s únavou, vybičované vůli, pocitech zodpovědnosti, o dojetí… no tak, jak se vypráví. Přiznal jsem to, on jenom pokrčil rameny, jako že lituje a řekl:

„Myslíte drama, že jo? Ale víte, já tu olympiádu vyhrál skoro o jedenáct vteřin…“ 

*

A přece ten závod tak úplně snadný match nebyl. Temže ve dnech olympijských her měla po velkých deštích trochu zvednutou hladinu, takže se Londýnem nevlekla tak líně, jak má ve zvyku. Trať byla vytyčená proti proudu a všem kanoistům bylo jasné, že se čas jejich kilometru natáhne a že si v lodích poklečí nepříjemně dlouho. Řeky si všímal víc než soupeřů a jejich zvučných jmen. Nedeprimovalo ho, že je v té elitní společnosti lordů pádel a vodních triků poprvé, věděl, co se svou lodí dokáže.

Na tu jeho kánoi bylo radost pohledět, a dělalo mu dobře, když jí každý obdivoval. Postavil si ji sám v malém pražském bytě kousek od Vltavy. Žebra z letecké překližky, na ně americký topo, konečnou parádu obstaral autolakýrnický mistr z dílny u Palackého mostu. Natřel loď lakem tak báječným, že vypadala jako piano. A vážila jenom třináct kilogramů, takže ji do předepsané normy musel dovažovat pořádným kusem kotlářského plechu.

Když do té lodi na startu zaklekl, měl už jasno, jak to se soupeři provede. Od prvních metrů začne ostře, aby všem ujel a nemusel se trápit v chumlu lodí, z nichž jedna bude rozbíjet vodu druhé a všechny budou vystavené riziku porušení pravidel o křížení dráhy. Na rozvodněné Temži za bójí bylo to riziko dost velké. Tak tedy vyrazil a loď šla anglickou vodou rychle a poslušně, jak se naučila doma na Vltavě, když ji hnal od Prahy k Davli a Štěchovicům. Lodě favoritů zůstaly daleko pozadu, soupeřem mu byl jenom proud. Na konci závodu cítil, kolik sil mu sebral, ale v tom byla řeka spravedlivá ke všem stejně, a tak si dojel pro zlatou medaili suverénně, i když v nejdelším závodě života. Olympijský kilometr v Londýně se totiž jel o minutu déle, než se v té době běžně jezdil!

„Od Temže nás odvezli do Wembley k předání medailí, a když jsem odcházel ze stupňů vítězů, čapnul mě Josef Laufer a podal mi mikrofon. Uvědomil jsem si, že to, co řeknu, bude všude u nás doma slyšet. Já nejsem žádný velký řečník a tohle… Potil jsem se víc než v té poslední minutě závodu. Věřte mi, že to pro mne byla nejtěžší chvíle londýnské olympiády. Na mou duši!“

*

Když o čtyři roky později v Helsinkách nasedal do autobusu, jímž odváželi kanoisty a kajakáře k olympijské dráze v mořské zátoce Otaniemi, slyšel, jak se domlouvají naši dva filmaři: „Vem dneska víc materiálu, Holeček vyhraje zlatou.“

Bylo to tak. S Holečkovým vítězstvím se jistojistě počítalo. Dva roky po olympijských hrách v Londýně se stal v Kodani na kilometrové trati mistrem světa, tak proč by nevyhrál v Helsinkách? Ovšem jet na olympijské hry s povinností vyhrát, to na klidu nepřidá. Proto považuje to své druhé olympijské zlato za cennější.

Předehra obou doma v Praze však byla stejná. První krok k úspěchu Holečka–kanoisty musel udělat Holeček–loďař. Ani v Helsinkách neznal napřed vodu, na které se pojede, věděl jen, že to bude jakási mořská zátoka, nic víc. Když to bude slaná voda, tak na ní zřejmě budou přece jen o něco větší vlny než na Vltavě nebo na Temži, uvažoval, a vyšel z toho při stavbě lodi. Téhle práci přikládal vždycky velkou důležitost, lodě stavěl rád, věděl toho o nich jako málokdo a kdyby ho tenkrát najala do služeb nejslavnější anglická firma Taylor, udělala by tím terno. Znovu tedy prostudoval všechny poslední poznatky a došel k závěru, že nejlepší bude postavit si kánoi na bázi kajaku.

Vyšel z výborného švédského kajaku Max a snažil se ho upravit do tvaru, který by dodržel všechny míry předepsané mezinárodní federací závodním kánoím, a přitom měl co nejmenší třecí plochu s vodou. Když loď postavil, kroutili nad tím experimentem všichni skepticky hlavami. Na tom se nedá jezdit! Nejenže se na tom jezdit dalo, a hned v prvním závodě na 10 km předvedl všem soupeřům na vltavské hladině, jak báječnou loď dokázal postavit. Půl trati jel vedle nich, díval se, jak se lopotí, aby se udrželi jeho lodě, která šla vodou lehounce jako plnokrevník vedle pivovarských koní. Po půlce trati jim řekl ahoj a odjel tak daleko, že mu nikdo nestačil ani zamávat. Tuhle loď pak jen trochu zvýšil, aby do ní neskákaly mořské vlny.

Hned první projetí v zátoce Otaniemi ho uklidnilo. Trefil se, uprostřed Čech se mu povedlo postavit kánoi, která se finského moře nemusí bát. Trať tam byla podivně vytýčená: lodě startovaly daleko v zátoce a hnaly se proti břehu. Byl to závod bez atmosféry, bez diváků. Ti seděli až v cíli a ze závodu vlastně neviděli skoro nic, jen poslední metry před cílem. Ing. Holeček jim navíc nedopřál žádný nervák. Nevyhrál sice o jedenáct vteřin jako v Londýně, ale jeho náskok před soupeři byl výrazný.

Filmaři tedy netáhli větší porce materiálu nadarmo.

*

Při hledání nejhezčího sportu zamířil rovnou k vodě. Ale sedl si do veslice. Snad by tam zůstal a vyhrával, jenže tátovi se naskytla výhodná koupě – polozávodní kánoe typu „žralok“. Prodal mu ji jeden známý, co se na ní málem utopil, a už ji nechtěl ani vidět. S Josefem se ta loď taky semtam zvrhla, ale on byl tvrdší nátura a nebyl nespravedlivý, takže to vždycky vyčítal jen sobě a ne lodi. Naučil se na ní jezdit, natáhnout se pro vodu a odhodit ji za sebe mocným, dlouhým záběrem, ale na závodění ta loď předurčena nebyla.

O závodní kánoe byla tenkrát ve všech klubech bída. Dobrou singlovku měli v každém klubu jen jednu a o tu se tvrdě bojovalo. Když na Císařské louce končil dr. Bohdan Sládek s kanoistikou, vypsal klub Vysokoškolský sport závod o jeho loď. Adepti tedy oběhli všechny pražské loděnice, každý si někde půjčil na ten den kánoi a pak si to rozdali z Vraného až pod Barrandov. Holečkovi bylo tehdy osmnáct a tu Sládkovu loď vyhrál. Výsledky toho závodu nikdo nikam nenapsal, ale bylo to moc důležité prvenství. Měl svou opravdovou závodní loď a mohl na ní trénovat, kdy se mu zachtělo.

„Na vodu jsem chodil každý den. Přes týden jsem nestačil najezdit moc kilometrů, ale v sobotu a v neděli jsem si dával pořádné dávky. Většinou jsme jezdili z Prahy až na Sázavu. Vltava byla tenkrát pro kanoistiku ideální a celá ta moje generace jí může děkovat za medaile… Já v tréninku vždycky věřil tomu, že nejvíc užitku poskytne člověku jízda v únavě. Když je kanoista ještě čerstvý, tak to rve hlava nehlava, teprve v únavě si najde nejlepší pohybový stereotyp, nejúčinnější pohyb. Na singlovce se nedá vyhrávat jenom hrubou silou. Tam je potřeba chladná hlava, řídit loď, nezmatkovat… Ale když ta loď jede, jak má, je to nádhera!“

Logicky uvažující hlava… To byla asi největší přednost tohoto vynikajícího kanoisty. Věděl o lodích i o sobě víc než jeho soupeři, věděl, co chce a uměl odhadnout cestu, jak k cíli nejlépe dospět. Měl kázeň a vůli. Dokázal to i tím, když po olympijských hrách v Helsinkách skončil. Mnozí nad tím asi nechápavě kroutili hlavou, mohl přece vyhrávat dál. Jenže on měl kromě těch tří zlatých medailí i diplom inženýra a ctižádost něčeho dosáhnout i v téhle životní disciplíně. Nabídli mu pracovat v podniku zahraničního obchodu jako prodejce textilních strojů, a tak kánoi odstrčil do vzpomínek.

Patří ke hvězdám našeho slavného kanoistického souhvězdí, a přece byl snad ze všech těch slavných odborníků nejvíc sám. Všechny závody vyhrál jako singlista.

Neměl jste někdy chuť zakleknout do deblkánoe s některým ze svých kamarádů a zbavit se tak té singlovkové samoty?

„Měl. Ale nešlo to. Byl jsem moc velký hromotluk. Stoosmdesát centimetrů a devadesát kilo…“

A s kým byste v té době nejradši jezdil?

„S Alfrédem Jindrou. Ale s námi dvěma by se ta loď rozlomila. Museli jsme každý sám.“